Poslední den pobytu se přiblížil a najednou, i když jsem se těšila domů už od odebrání vzorků na covid, jsem pocítila i smutek, že to všechno končí. Končí svoboda bez nošení roušek a neustálé posedávání u moře, dýchání slaného vzduchu a poslouchání uklidňujícího šumění moře …
“Adoptivní rodiče” pojali rozloučení ve velkém stylu a celý den se mnou trávili u moře, jídla i v bazéně, kde jsme popíjeli drinky, které nám u baru míchali. Chtěla jsem si po obědě ještě zdřímnout, protože mě čekal noční let, ale nějak to nešlo. Zjistila jsem, že jsem se na sluníčku poslední den totálně spálila.
“Aspoň nezaspím let,” našla jsem si na tom zase něco pozitivního. Balila jsem se a chystala jsem si věci, ať nic nezapomenu.
Na večeři jsem šla poprvé za celý pobyt namalovaná, ale dress code, který byl jasně daný (zahalená ramena a dlouhé nohavice kalhot nebo dlouhá sukně), jsem dodržovala dál. Make-up trošku odstín zarudlé pleti zmírnil.
Posadila jsem se ke stolu a za chvíli přišel nejen náš stálý číšník (vidíte ho na fotce), ale ve dveřích se objevila i má adoptivní rodina a v půlce večeře i mladý pár. Hodovali jsme, a pak jsme zašli jako obvykle ještě na kávu do vestibulu.
Pozor na konkurenci ...
Stála jsem u baru a najednou si všimnu starší dámy, jejíž obličej byl už hodně posetý vráskami, které se snažila skrýt nánosem líčidla. Stála u baru a letmo se dotýkala barmana, kdykoliv se přiblížil k pultu, aby jí donesl drink. Doslova po něm jela jako “žiletka”.
Přišlo jí dost nevhod, že jsem si přišla pro kávu a limonády pro moje spolucestující u stolu, protože číšník přestal poslouchat její koketní rozhovor s upřímnými nabídkami na kvalitní zábavu ve dvou a zaměřil se na mě s úsměvem od ucha k uchu.
Během přípravy kávy prohodil muž pár zdvořilostních frází, že mě tu ještě neviděl, že jsem asi teď přijela. Každou otázku doprovázel závistivý pohled postarší dámy. Zpražila jsem číšníka, že jsem tu již týden a že odjíždím, a také že jsem si tu už několikrát dávala kávu. Žena se usmála od ucha k ucha a usrkla z dalšího drinku. Přestala ve mně vidět konkurenci, ale přesto mě po očku sledovala, než jsem odešla i s pitím ke stolku …
Když dopijeme kávu, rozloučíme se, odcházím kolem recepce do obchodu, abych utratila pár dolarů za dárky domů. Smlouvání obchodník urychluje. Za chvíli zavírá. Vezmu si tedy věcné dary, zaplatím a odcházím.
Cesta domů ...
Přijdu do pokoje a ještě si na pár hodin lehnu, ale jsem již oblečená a připravená na odlet. Mám natočeno několik budíků, ale není potřeba. Když zazvoní první, proberu se.
Je kolem půl 2. ráno a já odcházím k recepci, kde již čeká další starší pár z Opavy, který poletí stejným letadlem. Před námi odjíždí další lidé z jiné cestovní kanceláře a my čekáme na delegáta a kufry, které jsme museli nechat u pokojů, aby je dovezl náš pikolík, nebo taky “liftboy”, jak jsem si ho nazvala při příjezdu. Za chvíli má přijet minibus a pikolík nikde. Vracím se tedy k pokoji, ale kufr už tam nebyl.
Dorazím na recepci, kde mě čeká mladý delegát a říká plynulou češtinou: “Jdeš pozdě!”
“Nejdu!” Odpovím a ukážu na hodinky. “Mám ještě 2 minuty.” Delegát se rozesměje.
Vyzvednu si jídlo na cestu od recepčního, podstrčím 2 dolary liftboyovi, který se zakření, odcházím do minibusu. Delegát mě celou dobu sleduje. Zasednu do minibusu a delegát vysvětluje cestu, pak nám začne předávat certifikace z PCR testu neboli lejstro plné obrázků. Za každou informací používá slovo ANO.
Najednou se mě zeptá: “Neznáme se odněkud?”
Odpovím opět odměřeně: “Ne! V Egyptě jsem poprvé.” To, že dlouho naposled, spolknu. Opět si mě prohlédne jako maso ve výloze, nebo možná už mi to tak připadá po týdenním sledování od jiných mužů v resortu. Cesta ubíhá rychle. Jedeme noční krajinou a já na chvíli zavřu oči. Cítím ale jen spálená záda. Pokaždé, když můžu, chladím si kůži poopalovacím krémem. V letadle budu muset vydržet bez něj.
Na malé zaprášené letiště se dostaneme rychle. Delegát se s námi rozloučí a řidiči předám poslední drobné 3 dolary, poděkuji mu a popřeju pěkný den.
Ve vestibulu letiště se postavím do fronty za ostatní. Nejprve hodím na pás svoje věci a projdu kontrolou. Zahvízdám, sundám si ortézu a boty. Projdu znovu bránou bez pípání a na konci mě začne šacovat nějaká paní. Až teď si uvědomím, že vidím první Egypťanku. V celém hotelu byli jen muži. Ženy šacuje žena, muže muž. Obuju se, dooblékám se a směřuji pro jízdenku a odbavení zavazadla, za rohem mě čeká další prohlídka kufrů, chlápek si sice vytipoval mě, ale dělám, že ho neslyším a spěchám k přepážce pro letenku.
Opět musím sundávat masku a Egypťan mi nabízí sedadlo u okna. Několikrát se mě zeptá, jestli chci k oknu, ale já mu kvůli hluku na letišti nerozumím. Muž mi otázku zopakuje asi 3krát, než ho pochopím, co po mně vlastně chce. Plexisklo a rouška mi v tom moc nepomáhají. Konečně mi odbaví můj kufr, dostanu zpět pas a musím jít vyplnit další růžový formulář. Stejný jsem vyplňovala při příjezdu. Jakmile ho vyplním, pokračuji k dalšímu okénku, kde si opět prohlédnou pas, obličej a vezmou mi daný formulář.
Pokračuji k dalšímu pásu, kde zanechávám příruční zavazadlo a procházím další kontrolou, kde mě opět obšmatává další Egypťanka. K té mě navedl další úlisný Egypťan, že pokud chci, tak mě rád odbaví sám. Zakroutím hlavou a jdu k ženě.
“Dneska už si na mě sáhl snad každý,” pomyslím si, než se mi za zády moje příruční zavazadlo rozsvítí červeně.
Zavolá si mě Egypťan, který mě před chvílí chtěl prohmatávat, ať otevřu zip a vytáhnu nůžky. Vytáhnu manikúrní nůžky a on mi je zabaví, i když se s ním hádám, že manikurkní nůžky zabezpečené můžu mít u sebe. Četla jsem si to před odletem a tam jsem s nimi jela také v příručáku. Neprojde mi to. Nechci se s ním hádat, nechám mu je tam, podepíšu nějaké lejstro, kde musím napsat jméno, příjmení a číslo pasu a pokračuji dál, protože se za mnou tvoří fronta nešťastníků, kteří si s sebou vzali zapalovač, protože jsou silní kuřáci.
Jsem nechtěná osoba … jsem zvědavá, co s mými iniciály udělají…
Dooblékávám se, pomalu si nazouvám boty, po očku sleduji další stanoviště náhodné kontroly. Beru všechny své tašky, až si Egypťan u stolečku náhodné kontroly najde svou další oběť. Projdu kolem mladého páru, který šacují, a já si můžu s klidem sednou do čekárny s výhledem na světelné tabule s odletem a také na letiště.
Byla jsem těmi prohlídkami tak vyčerpaná, že jsem jen seděla a dívala se na odlety. Nešla jsem se ani projít po letišti. Přála jsem si, ať už jsem doma. Mezi námi běhala ochranka s obnaženou zbraní za pasem. Taky kousek od nás seděl pár reprezentantů z České republiky v olympijských trikotech. Kde ti se tady vzali? Čekali na pražský spoj …
Bylo mi ouzko. Zašla jsem si na toaletu, a když jsem se vrátila na místo, všimla jsem si, že náš let byl posunut o hodinu dříve. Nemůžu tomu uvěřit a až na 3. vyzvání se konečně stavím do fronty k odbavení, kde ukazuji letenku a PCR test. Totéž ukazuji přímo v letadle, kam nastupuji mezi posledními …
Konečně sedím na sedadle v letadle. Část cesty se dívám z okna, část prospím. Do Ostravy taky přiletím o dost dříve. Přivítá mě sychravé počasí. Volám příteli, ještě když stojím v řadě na celní odbavení, kde musím ukázat, že jsem se přihlásila do příjezdového formuláře a PCR test. Opět musím sundávat masku. Nechápu, proč to pořád chtějí jen po mně. Asi jsem něčím podezřelá. Po tomto výletě si připadám jako terorista.
A co si o Egyptě myslím?
Zajímavá země a určitě bych chtěla někdy vidět pyramidy, ale asi s tím ještě chvíli počkám. Zůstává ve mně také pachuť muslimské země, samopalů, celních kontrol a faraónovy pomsty. Třeba mě příště Egypt okouzlí víc …
Jsem spisovatelka, bloggerka, překladatelka, tlumočnice, novinářka, mediální a datová analytička, učitelka maďarštiny, jazykovědkyně a cestovatelka s katastrofickými zážitky, která ale vše bere s humorem. Jsem někdo, kdo vás naučí snít, vymýšlet, prožívat a sestavit Váš vlastní příběh s lehkostí. I Vy se můžete naučit psát. Díky, že čtete. N. K. Csóka