V půlce pobytu už mám zaběhnutou rutinu. Ráno vstávám brzo, abych se prošla po areálu, sedla si k moři, když tam ještě nikdo není, a prošla se v písku po pláži. Jsem u toho, když si místní otevírají své obchůdky s uměním, nebo se prochází se svým velbloudem.
Když si Egypťan všimne, že si velblouda fotím, hned se vydá mým směrem a chce se mnou uzavřít obchod. Jak jinak? Snaží se se mnou domluvit, že se v určitou hodinu sejdeme na pláži a můžu se na něm projet. Zdvořile odmítnu s tím, že kvůli koleni nic riskovat nebudu.
Odmítám takto všechny procedury a zájezdy, které se v resortu nabízí. Od plavání s delfíny a plutí na lodičce, přes jízdu na čtyřkolkách po poušti, výletem do blízkého města nebo masáže. Každý večer je diskotéka, popřípadě karaoke v různých částech resortu, ale ani těchto akcí se neúčastním. Raději zalezu na pokoj a píšu si. Kvůli tomu jsem přece přijela.
Někdo by litoval, ale mně vyhovuje odpočinout si od všeho a všech, jen si číst a psát. Přemýšlet o tom, co chci. Krizové situace, které řeším neustále v práci, mi vůbec nechybí. Stejně jako lidé, kterých jsem přehlušena …
Jsem tu jen já,
šumění moře a racci …
Denní rutinu mi naruší “adoptivní rodiče”, kteří poukážou, že u jedné z večeří se v areálu objeví mladá novomanželská dvojice, která jela s námi z letiště, ale skončila v jiném resortu. U nejlepší kávy v resortu, která se připravuje v baru na recepci, se ptáme, co se stalo, že odjeli z původního hotelu. Dozvídáme se, že hotel byl jen staveniště a teprve se otevíral, takže nesplňoval to, co od něj očekávali. Cestovní kancelář jim nabídla snížení ceny, nebo nový pokoj v našem resortu. Vzali druhou nabídku a byli moc nadšení, že jsme se v Egyptě sešli znovu.
Pozor na problémy ...
Další problém řešili “adoptivní rodiče”, kteří ztratili kartu od pokoje. Snažili se na recepci domluvit v ruštině, ale moc to nešlo. Nabídla jsem jim, že jim pomůžu v angličtině. Vysvětlila jsem na recepci, co se stalo. Recepční přeblokoval novou kartu a řekl, že pokud se ztracená karta do konce pobytu najde, pak nebudou muset platit pokutu. Také upozorňuje, že pokud si kartu dávají do pouzdra s mobilním telefonem, tak kartu mohou porušit a nemusí fungovat při otevírání. Vše se vyřeší a pobyt pokračuje dál.
Blíží se den, kdy musím na testy. Vše se děje v lobby, kde mi strčí špilku do nosu, delegát řekne nějaké číslo, a pak jde zařizovat ubytování novým turistům. Lékař nebo zdravotník (těžko poznat, kdo vzorky odebírá) se delegáta snaží zeptat, zda se jedná o totožné číslo. Delegát však nereaguje, tak si mě někam napíše a já doufám, že je to správné číslo, znak … Nebo o co přesně jde.
Certifikát dostanu, až při odjezdu. Takže do konce pobytu nevím, zda jsem negativní a zda mě pustí domů.
Loterie!
Výhra, nebo prohra …
Vím jistě, že dalších 14 dní bych už zůstávat v karanténě nechtěla. Neměla jsem totiž už pomalu co číst. Knihu jsem přečetla a čtečka se na slunci a během dne přehřívala.
Neupínám se k tomuto faktu a užívám si posledních pár dní sluníčka. Jsem na sebe pyšná, že jsem se zatím nespálila a spíše hnědnu. Déle polehávám na pláži a přitom mě osloví Egypťan, který mi nabízí masáže. Odpovím, že mám problém s kolenem, protože při slunění si ortézu sundávám. Chlápek nereaguje a začne mi masírovat lýtko levé nohy, u toho drmolí něco lámanou angličtinou. Pak pootočí lýtkem a já vyjeknu. Lekne se a konečně odstoupí. Ukážu na koleno a na ortézu a znovu se snažím vysvětlit, že jako fakt mám problém s kolenem. Masér mi řekne, že pokud si to rozmyslím, tak ho najdu ve SPA resortu. Odkývu vše, jen aby už šel a já měla opět klid.
Ortéza po resortu hodně vyčnívá a kdekdo mě zastavuje, dokonce i majitel hotelu. Zajímají se, kde se mi to stalo a jestli jsem v pohodě. Odpovím popravdě, i když mě chvíli napadlo trošku si z toho všeho udělat legraci, ale nakonec vyhodnotím, že bude lepší říct pravdu, že jsem se vrátila po několika desetiletí opět k jízdě na skateboardu a takto to dopadlo. Sportem k trvalé invaliditě …
Zase jsem někde za exota.
Pomalu se blížil poslední den pobytu a odlet domů, ale o tom zase příště …
Jsem spisovatelka, bloggerka, překladatelka, tlumočnice, novinářka, mediální a datová analytička, učitelka maďarštiny, jazykovědkyně a cestovatelka s katastrofickými zážitky, která ale vše bere s humorem. Jsem někdo, kdo vás naučí snít, vymýšlet, prožívat a sestavit Váš vlastní příběh s lehkostí. I Vy se můžete naučit psát. Díky, že čtete. N. K. Csóka