První noc jsem téměř nespala. Čekala jsem na východ slunce a pohled na moře, které jsem zase tak dlouho neviděla. Ještě se slunce pořádně nevyhouplo nad obzorem a už se na za okny objevovali první zaměstnanci hotelu, kteří kropili trávník, stříhali keře. Hotel se pomalu probouzel k životu.
V 5:30 našeho času již sedím na pláži, dívám se na racky, zkouším teplotu moře tím, že do něj vstoupím několika prsty, a pak celým chodidlem, prohlížím si korály a nechávám vlny omývat mi chodila. Moře je neuvěřitelně čisté. Všude vidím duhové rybičky pouhým okem. Brouzdám po písečné pláži. Hledám, kde se dá vstoupit do moře, sedám si na lehátka pod slunečníky a poprvé si taky něco málo zapisuji do notesu.
Těsně po 6. hodině běžím do jídelny a dávám si snídani, která se příliš nelišila od večeře. Už ráno zjišťuji, že výběr je neustále stejný, jen stanoviště se točí i s kuchaři ve vysokých čapkách, což mě docela zklamalo. Po snídani jsem rozhodnutá projít si areál, a pak jít poprvé k moři slunit se. Slunce se spíše schovávalo pod mrakem, ale to mojí bílé pleti vůbec nevadilo. Občas jsem potkala známé tváře nebo jsem si četla, také jsem si dělala další poznámky. Čas docela rychle běžel, najednou tu byl čas oběda.
Člověk si ani nevšimne, že se jeho den smrskne do časových úseků, kdy chodí na jídlo. Po obědě opět moře nebo bazén, a pak setkání v lobby s dalším delegátem z cestovní kanceláře, který se nás ptá na to, jak jsme se zabydleli, jestli nám něco nechybí. Já i moji “adoptivní rodiče” potvrzujeme, že zatím nám nikdo neuklidil a především nám nikdo nenechal na pokoji balenou láhev s vodou, na které jsme závislí i kvůli obyčejnému čištění zubů.
Kdo je ALI ...
Opět jsem upozorněna, že před odjezdem budu muset na testy a také se dozvídám podrobnosti, kde a kdy si danou informaci nejen o odběru, ale i o samotném testování najdu. Také nás upozorňuje, abychom si do trezoru dávali jiné heslo než číslo pokoje, protože někteří tyto kombinace zkoušejí. Všechny osobní věci jsem si brala s sebou, takže jsem daný problém neřešila.
Vracíme se na pokoje a evidentně byl personál informován o naší stížnosti, neboť ještě neodemknu pokoj a už se mi za zadkem prdolí ALI.
Ali je člověk, který má na starosti mé patro s úklidem a doplňováním vody a osušek. Jen otevřu dveře, tak se mi tento seladon s knírkem nasáčkuje do pokoje a strašně mi začne ukazovat, co vše uklidil. Lámanou angličtinou nezapomene dodat, že příště si ho mám vyhledat a ne bonzovat na recepci. Čekám, až odejde ven z pokoje, ale nějak se mu nechce. Požádám ho tedy o láhev balené vody, kterou mi zapomněl donést, a jak se s ní vrátí, vrazím mu do ruky 3 dolary. Ali se pod knírem pousměje a konečně mě nechá na pokoji. Vidím ještě jeho veselou chůzi k vozíku s prádlem a vybavením na úklid.
“Bože, ti Egypťani jsou tak vlezlí,” postěžuji si a lehnu si do pracně ustlané postele, abych si četla knihu a odpočívala.
Dny se tímto tempem opakují, plavání v moři, čtení, odpoledne bazén a slunění, kochám se krajinou, léčím koleno a samozřejmě každý den potkávám ALIho, který mě pomalu už stalkuje. Usmívá se do doby, než zjistí, že nedostane další bakšiš.
Jeden den sedím v lobby a začnou být problémy s elektřinou. V jídelně zhasne světlo u jídla, u recepce začne zvonit, jakoby se někdo vkrádal do trezoru, přes noc nefungují dveře, klimatizace ani světlo. Ráno se probouzím s otevřenými dveřmi dokořán, kontroluji zavazadla a cennosti. Vše na místě. Vyběhnu na chodbu a řeším vše s Alim, který jen zahýbá kartou a elektřina se opět spustí. Rychle se převléknu na snídani a během cesty děkuji Alimu a vkládám mu 5 dolarů do ruky, přitom si připadám jako úplný blbec, že mě nenapadlo ohýbat kartou.
Alimu se rozšíří zorničky a usměje se od ucha k uchu. Zamrská knírem a vehementně mi děkuje. Trošku se mi to přestane líbit, ale běžím na snídani, kde mě už u dveří zdraví mladý číšník, který má zafixováno, že jsem na pobyt přijela s “adoptivními rodiči,” tak se jen zeptá, kde jsou? Odpovím mu, že nevím, asi ještě spí a pokračuji ve snídani, kterou si už příliš nevychutnávám, protože jím stále totéž dokola.
Kolik dávat dolarů jako bakšiš ...
Ali během dalších dní zintenzivňuje stalking. Jeden den se mi na pokoji objeví konvice s čajem, kávou a cukrem. Balené vody jsou tam dvě. Začínám se cítit v obklíčení, tak při každodenním rozhovoru domů píšu příteli, že se tu začínám trošku bát. Přítel mě utěšuje, že se ptal našeho společného kamaráda, který umí i arabsky, že stalking od Aliho jsem si způsobila sama vysokým bakšišem.
Většina lidí dává maximálně dolar za celý pobyt a já, jak už víme, jsem mu podsunula už 8 dolarů.
Pokud tedy chcete předat nějaký ten bakšiš, tak dávejte jen 1 dolar.
Tímto zjištěním dnešní příběh končí a budu se těšit zase příště …
Jsem spisovatelka, bloggerka, překladatelka, tlumočnice, novinářka, mediální a datová analytička, učitelka maďarštiny, jazykovědkyně a cestovatelka s katastrofickými zážitky, která ale vše bere s humorem. Jsem někdo, kdo vás naučí snít, vymýšlet, prožívat a sestavit Váš vlastní příběh s lehkostí. I Vy se můžete naučit psát. Díky, že čtete. N. K. Csóka