4. Kapitola Rekonstrukce …

Ženština z dávných časů musí mít důvod, aby k vám zaklepala, například pokud slyší nenadálý rámus na poschodí, který ji ruší z odpolední siesty, když se právě snaží sepisovat memoáry pro další novicky jejího řádu, tak začne zuřivě klepat na vaše dveře, aby se dozvěděla více informací …

Aby vše nebylo tak okaté, tak nejprve krouží kolem dveří a naslouchá, studuje zabezpečení vrat. Několikrát se ohlíží, nasazuje všechny barvy chameleóna a střídavě se adaptuje ke dveřím a ke zdi, aby nebyla spatřena kukátkem dalšího souseda na poschodí. Po chvíli si uvědomí, že prvním obranným kouzlem, kterým je koule místo kliky, již neprojde …

Lépe si nasadí brýle, pařátkem si prohrábne začínající lysinky v bílém porostu na hlavě, poté něco zamumlá na zápraží – zkouší silnější kouzlo kletby, opět však bez většího úspěchu, než se konečně rozhodne použít francouzskou hůl, kterou k chůzi nepotřebuje, ale i přesto plní funkci „vyvolat u oběti ochranitelské pudy a lítost“ a zabuší na dveře bytu číslo 13.

Jen s velkou nevolí otvírám, když si v kukátku prohlédnu drůbeží obličej. I z mého rozčarování je zcela jasné, že jsem na souboj titánů připravena. Bez pozdravu začne první přestřelka:

Ona: „Neděláte nějakou rekonstrukci?“

Já: „Ne!“

Ona: „Ale u vás se klepe!“

Já: „U mě se neklepe.“

Ona: „Ale rekonstruujete vy, ne?“

Já: „Ne, nerekonstruuji. Neklepu. Kdybych rekonstrukci dělala, vyvěsím papír dole s upozorněním.“

Ona: „Ale to jde od vás.“

Já: „Ne, ode mě to skutečně nejde.“

Ona: „Že by se to tak rozléhalo po baráku, to se mi nezdá.“

První souboj jsem zdárně dovedla do úspěšného konce …

Ženština změní polohu, více se předkloní a opře se o svou hůl, zasténá a vzápětí se změní na jedovatého hada. Je připravena k dalšímu útoku. Stále natáčí zobáček směrem do mého bytu, aby mi viděla za záda a jako tradičně vysílá do útrob mé sluje laserové pohledy, které se pod určitými úhly odráží od stěn a mapují, co je v bytě nového.

Ona: „Takže nerekonstruujete?“

Já: „Pokud bych rekonstruovala, tak si to přečtete na papíře na vyvěšeném místě.“

Ona: „Aha. A nechcete vytírat chodbu? Je to 2000 korun měsíčně,“ změnila náhle strategii a mě tím zmátla. Trošku jsem poodhalila štít, protože mě její kouzlo zasáhlo. Ještě pevněji jsem se chytila dveří a více jsem přivřela, zmenšila jsem skulinku a zatarasila vchod vlastním tělem, tím jsem přerušila možnost vysílání paprsků. Konečně se odhodlám k protiútoku.

Já: „Ne, děkuji! Mám víc než jedno zaměstnání.“

Ona: „Ale pokud by klepali pod vámi, tak tam mají přece malé dítě.“

Já: „U mě se neklepe!“

Slepičková ucítila slabinu své oběti, a proto zaútočila posledním kobřím chvatem:

Ona: „Tak neklepejte!“

Já: „To není u mě!!!“

Ona: „Takže nic neopravujete?“

Já: „NE! NIC NEOPRAVUJI!“ zasáhla jsem svého nepřítele.

Čarodějnice zavrávorala a ustoupila ke svému bytu. Ještě se párkrát ohlédla, než zmizela za dveřmi svého království. A mně došlo, že čarodějnice nabývá na síle. Černá magie začíná narušovat bílý štít mého domova …