Už jsem několikrát dostala otázku, proč jsem se rozhodla psát. Je to jako ptát se, proč ses rozhodla dýchat? A jak to děláš, že dýcháš?
Na výše zmíněné otázky přece znáte odpověď: protože to potřebuji k životu …
Možná, že podělit se o své myšlenky a příběhy, názory na lidi a svět není úplně totéž jako přežít bez dýchání, ale i mozek může mít přetlak, který potřebujete dostat ven. Sigmund Freud kdysi řekl, že psaní je obrana před vlastním zhroucením. Řekla bych, že pán původně z Příboru byl docela chytrý a vymezil celou situaci korektně.
Zajímavé však je, že si přesně pamatuji okamžik, kdy jsem se rozhodla, že budu spisovatelkou. Bylo mi 12 let a tehdy jsem ráda četla „Majovky“. Byla jsem pohlcena dobrodružstvím hrdinů, na jejichž jména si po těch letech už ani nevzpomenu. Tehdy mě to napadlo, začala jsem tedy psát příběh o kovboji, který se nedostal na stanovené místo, protože mu cestou zemřel kůň na vysílení. Komické. Zápletku si již nepamatuji, ale vzpomínám si, že jsem to brala strašně vážně, jako vlastně vše do čeho se pustím.
Pak jsem dlouho spíše tíhla ke sportu. Rýsovala se mi kariéra v ženském fotbalu a v atletice. Bohužel i bohudík zdravotní problémy mě donutily sport opustit a víc se věnovat psaní. Slíbila jsem si, že první kniha mi vyjde do 30 let. Osud věděl, co dělá, protože ve 23 letech jsem vyhrála ocenění, které mi umožnilo spolupracovat s Jiřím Dědečkem, a tehdy jsem si byla jistá, že je psaní pro mě důležitou součástí mě samotné. Je to sen, z něhož se nechci nikdy probudit.
Do 30 let jsem si stihla vydat 2 knihy a splnit si tak svůj dětský sen, který nikdo příliš nebral vážně. Spousta lidí mi na této cestě pomohla, ukázala mi směr. Vím, že se jedná o klišé, ale je skutečně důležité mít takové pilíře kolem sebe, které věří, i když vy už vše vzdáváte, popřípadě nevěříte vůbec. S většinou z nich již nejsem v kontaktu a vytratili se tak rychle jako padající meteor, který zazáří a shoří. I přesto jsem jim vděčná a tu víru, kterou mi předali, táhnu teď vlastní vůlí. Snažím se stejnou energii předat dalším umělcům, abych vrátila to, co mi kdysi někdo daroval.
Snad to vystihuje jedna z myšlenek, kterou jsem si někde přečetla, a budu ji interpretovat vlastními slovy:
Do všeho, co děláte s láskou, se vám oplatí investovat svůj čas, protože nádherné věci jako z pohádky se k vám plnými hrstmi vrátí zpět. Doslova vám to vyrazí dech!
Nikdy není jednoduché začít psát, když vám kurzor výhrůžně bliká na otevřené prázdné bílé straně. Je to však úžasný pocit, když strana je zaplněna vašimi slovy, která dávají smysl a potěší i někoho jiného. Vždy jsem tvrdila, že píšu sama pro sebe, a stále si za tímto sobeckým tvrzením stojím, přesto mě neuvěřitelně nabíjí zjištění, když si má slova přečte ještě někdo další a nebere to za plýtvání svého času, a dokonce si z toho i něco vezme pro sebe.
Vracím se tedy cyklicky zpět k otázce: Proč jsem začala psát?
A má odpověď je neuvěřitelně jednoduchá: A proč ne, když dýchat už umím od narození.
Jsem spisovatelka, bloggerka, překladatelka, tlumočnice, novinářka, mediální a datová analytička, učitelka maďarštiny, jazykovědkyně a cestovatelka s katastrofickými zážitky, která ale vše bere s humorem. Jsem někdo, kdo vás naučí snít, vymýšlet, prožívat a sestavit Váš vlastní příběh s lehkostí. I Vy se můžete naučit psát. Díky, že čtete. N. K. Csóka