Proč cestovat se spisovatelkou …

Dlouho jsem neměla žádný humorný příběh, který se mi stal, nicméně život je vždy připraven mě překvapit a poukazuje na to, jak se pobavit. U mě je největší kumulace takovýchto příběhů především při cestování, a pokud do dané destinace cestuji poprvé, úspěch trapasu je zaručen …

Může to být pouze hromadnou dopravou na krátkou vzdálenost, nebo letadlem někam daleko do světa. Ráda cestuji, ale cesta samotná je pro mě hodně úmorná a ještě u toho zažívám stresové situace, které si ani nepřipravuji sama, nějak si mě prostě najdou. A tak je tu i nová rubrika o cestování „Cestování se spisovatelkou“, ve které budu vzpomínat na své usměvavé cestovní zážitky a že jich nebylo málo …

 Příběh první: Cesta Ostravskou MHD …

Začnu jedním z novějších příběhů, kdy jsem byla pozvaná na grilovaní spolu s několika kolegy. Vzala jsem si „home office“ (pro neangličtináře: nebojte, neberu si žádné léky, ale pracuji z domu), abych netahala s sebou počítač hromadnou dopravou. Vše bylo naplánováno. S kolegy jsme byli domluveni, že se sejdeme na ÚANu v Ostravě v určený čas a že danou cestu absolvujeme již v rozverné náladě směr Frýdek-Místek …

Ukončila jsem pracovní nasazení v daný čas a píšu kolegům, že tedy již vybíhám, abych autobus na ÚANu stihla, protože jedu z druhé strany Ostravy. Nasedám do o 10 minut dřívější tramvaje a poplácávám se po rameni, jak jsem si to hezky naplánovala a vše mi pěkně vychází. Dopravní prostředek se rozjíždí po kolejích; musím podotknout, že trošku líně, ale má mě zavést bez přestupů přímo na místo, tak se jen uvelebím na židli, odfukuji horkem a vytahuji mobilní telefon, že se ještě na něco podívám na internetu …

Ani ne za minutu cítím zápach; něco se pálí, a tramvaj s sebou začne cukat tam a zpět, tam a zpět. Děkuji bohu, že jsem nic před odjezdem nejedla, odlepím oči od mobilu a všímám si, že jsme ještě nedojeli ani k druhé zastávce, která mi pěšky trvá 10 minut. Tramvaj se začne přehřívat, lidé si stěžují, že jim ujede navazující spoj, a řidič zoufale vypíná a zase startuje, zatímco ignoruje větší nevoli cestujících a popichující hlasy, které křičí přes celou tramvaj, aby ty dveře konečně otevřel …

Dopravní prostředek se šine k další zastávce, kde řidiči MHD dochází síly a pouští naštvané cestující ven do parna. Všimnu si, že jsem přišla o 10 minutový náskok, protože za sebou vidím další tramvaj, a tak vybíhám na zastávku autobusu. Naštěstí přijíždí spoj, který míří na Svinovské mosty a dále pak do centra. Uřícená dobíhám s dalšími dvěma cestujícími a již klidněji se dívám na tramvaj, kde sedí  s nasupenými výrazy další spolucestující, které nenapadlo běžet na autobus jako nás ostatní. Můj klid však netrvá příliš dlouho …

Přestože první část cesty na Svinovské mosty je trošku rychlejší, nezastavujeme na zastávkách na znamení (napadne mě jen „Nezastavujeme, máme zpoždění.“), a to mi nažene nějakou tu minutku, ztrácíme ji vzápětí zaseklí v koloně aut. No jo, pátek, co bych čekala. Nervózně se dívám na hodinky a rozhoduji se, jestli přestoupím na další tramvaj, nebo pojedu dál do centra …

Rozhodnu se přestoupit, a tak na Svinovských mostech čekám dalších pár minut, než přijede tramvaj. Zakleju, když si všimnu číslo přijíždějícího spoje, protože si uvědomuji, že nejede mým směrem. V dálce zmerčím další tramvaj, hrnu se ke světelné tabuli, abych si překontrolovala číslo a tiše konstatuji, že jede pouze do Mariánských Hor. Nastoupím, a jelikož už teď vím, že budu autobus na ÚANu dobíhat, volám jednomu kolegovi telefonem. Nezvedá ho…

Při změně již finálního dopravního prostředku (držte se, je to přesně ta tramvaj, před kterou jsem nastoupila do autobusu) píšu SMSku; opět žádná odpověď. Pak si vzpomenu, že kolega dostal nový služební telefon a má také nové číslo a že je možné, že jsem si ho ještě neuložila, volám tedy druhému kolegovi, který opět nezvedá telefon …

Tramvaj konečně zastavuje na Náměstí Republiky. Sprintuji přes celý podchod a rozrážím dav, co to dá. V mozku mi proběhne, asi z nedostatku kyslíku, že jsem místo volání kolegům měla projít nástupiště na netu. Vybíhám z podchodu a všimnu si, že jsou přistaveny dva autobusy. Běžím k prvnímu, bohužel volím špatně. Dobíhám tedy k druhému a klepu na dveře naštvanému řidiči, který mi odpovídá, že skutečně jede směr Frýdek-Místek …

Provolávám vduchu slávu, když mě řidič zaskočí otázkou: „Kam to bude?“

Lapám po dechu a ani za boha si nemůžu vzpomenout na jméno zastávky, která příznačně leží u hospody, a proto se také podle ní jmenuje, zahlásím tedy: „Frýdek-Místek.“

Řidič trošku zbrunátní, protože si myslí, že si z něho dělám legraci, a zeptá se znovu: „Kam ve Frýdku-Místku?“

Hledám očima svoje kolegy v autobusu. „No, já … Tak mi to dejte na konečnou.“

Řidič odpovídá s ještě zasmušilejší tváří; věřím, že mě při tomto výstupu už vduchu čtvrtí: „Ale konečná zastávka je až na Morávce!“

A tak střelím naslepo do autobusu: „Kolegové, kam to jedeme?“ Pár nechápavých cestujících něco zahuhlá, protože stále zdržuji celý autobus …

Konečně si mě všimne kolega a z konce autobusu zahlásí správnou zastávku (jméno hospody), kterou jen zopakuji, ale asi ne úplně správně. Řidič mi konečně dává lístek a já celá červená zaparkuji na sedadle vedle zachránce z práce. Během chůze uličkou hanby si vyslechnu pár posměšků a poznámek …

Po 30 minutách rozpařeným autobusem, začneme s kolegy vystupovat na špatné zastávce. Řidič zakoulí očima a něco si nesouhlasně zabrumlá, když se opět hrneme zpět, abychom se svezli ještě jednu zastávku. Řidič si hlasitě oddechne, když konečně vystupujeme správně a zapadáme do malé hospůdky na jedno točené s úlevou, že jsme to našli. Jsem ráda, že zpět do Ostravy pojedu autem …