Než jsem si opět obula toulavé boty, na začátku bylo rozhodnutí, kam vlastně pojedeme. Čekali jsme na Kanárské ostrovy, protože se nám tam s přítelem líbilo a neměli jsme procestovány všechny ostrovy, ale nakonec nám termíny na dovolenou vyprchávaly kvůli jiným povinnostem. Zjistili jsme, že na ostrovech u Afriky v danou dobu už bude zima. A tak přišel nápad jet někam dál.
Nakonec bylo vybráno Mexiko …
Když jsem si vyhledávala, kam by se z daného místa dalo jet, oči se mi zalily slzami. Kdy se vám poštěstí jet někam, kam jste jako malí chtěli jet? Kolem 10. roku jsem studovala Mayský kalendář a Mayskou kulturu a teď se mi naskytla možnost vidět danou oblast na vlastní oči. Přítel zase sledoval nějaké seriály z dané oblasti především těch, co se týkaly mexického kartelu, a byl nadšen, i když trošku jinak než já. Bylo tedy rozhodnuto …
Magické datum: 9.12.-17.12. 2021
Mexiko Resort BAHIA PRINCIPE GRAND …
Tentokrát jsem neměla tolik zařizování s cestou, protože vše zařizoval partner. Mexiko byl vlastně dárek k uplynulým narozeninám a také tak trošku k našemu výročí – 6 let spolu. Nicméně kvůli covidu a letu z Katowic jsme samozřejmě vyplňovat spoustu “lejster” museli.
- “Deklaracja zdrowotna covid 19”
- Vstupní zdravotní formulář do Mexika, který byl online:
https://www.vuelaseguro.com/login
3. Covidové dokumenty: PCR test, prodělání nemoci, nebo očkování.
Po dobu letu nám pak přistál na klíně ještě jeden formulář, který jsme pak předkládali při vstupu do Mexika (viz obrázek). Jedná se o emigrační formulář …
4. Emigrační formulář
Bez dokumentů a naducaných složek se v dnešní době při cestování už neobejdeme nikde.
Vyzbrojeni dokumenty jsme 9.12. v brzkých ranních hodinách dojeli na Katowické letiště, kde jsme zanechali auto a nastoupili kolem 7. hodiny ráno na let do Cancúnu. Čekala nás 11,5 hodinová cesta v obrovském letadle, navíc s časovým posunem (6 hodin mínus od času v ČR). Každá z těchto zkušeností byla pro nás jedno velké poprvé …
V letadle nás vítaly tři řady po 3 sedadlech, dvě uličky a 4 toalety na jednom stanovišti.
Na sedadlech nás čekal polštářek a deka na zakrytí, sluchátka na poslouchání hudby, popřípadě sledování filmu, který byl na výběr. Vše jsme měli připraveno na obrazovkách před sebou, kde jste mohli sledovat i fázi letu, tedy kde se v danou chvíli nacházíme ve vzduchu. Trajektorie letu opisovala půl kruh a většinu letu byla tma, abychom se mohli prospat. Jedna z mapek poukazovala i na tento fakt, tedy že letíme v noci.
Při nástupu jsme dostali snídani, mohli jsme si vybrat ze dvou jídel, sladké a slané verze. (Na fotografii lívance, tedy sladká verze.)
Po jídle a pití jsme zalehli, abychom se dívali na filmy, popřípadě se snažili usnout, abychom načerpali síly na časový posun.
Jelikož jsme měli za sebou už 24 hodinovku, před letem jsme nešli spát, tak usínání pro mě bylo trošku obtížnější. Většinu letu jsem byla vzhůru, a proto mi cesta příliš neutíkala. Obavy z letu mě taky nijak neuklidňovaly. Ani křičící dítě z vedlejší uličky …
Po několika hodinách se za okny objevilo slunce s takovou divnou zelenou barvou, která se začala měnit ve fialovou, až zničehonic bylo zase světlo. Nikdy v životě jsem nic takového doposud neviděla a bohužel fotoaparát v mobilu mi příliš nepomohl zachytit tento úkaz. Možná to tak bylo dobře, abych si danou chvíli vychutnala bez cvakání …
Konečně se odpočet přistání (přiletěli jsme o půl hodiny dříve než bylo plánováno) snížil na poslední hodinu. Pod námi se začala rýsovat země – ostrovy a pak i Yucatán. Nohy jsem už téměř necítila, byla jsem unavená, ale neuvěřitelně natěšená na další dobrodružství …
Za sebou jsme měli kolem 11 000 km ve vzduchu …
Dosedli jsme na letiště. Kdyby mi to opět nebylo trapné, tak bych si klekla a začala bych líbat zem. Byla to dlouhá cesta, ale ještě nekončila. Nastoupili jsme do autobusu a převezli nás do letištní haly, kde jsme se postavili do fronty, abychom předali vyplněný emigrační formulář, pas a poklábosili si se ženou v kukani o tom, kam jedeme a na jak dlouho. (Vzpomněla jsem si na americké filmy, kde tyto rozhovory běžně probíhají. Nebylo to ale tak strašné.)
Mexičanka si část formuláře vzala a odtržený kousek nám předala s tím, že ho máme opatrovat i s pasem jako oko v hlavě, protože tyto dokumenty budou chtít i na cestě zpět. Covidové testy a další formuláře po nás nechtěli, ale všude jsme museli mít nasazenou roušku a pořád si dezinfikovat ruce. Doporučované odstupy na letišti nebylo možno dodržovat. Bylo nás tam moc.
Bohužel z této části letiště nemám žádné fotografie, protože zde bylo zakázáno fotit. Celkově mi to nepřišlo nijak zatěžující, uběhlo to docela rychle. Pak jsme vstoupili do haly, kde jsme hledali naše zavazadla. To už byla trošku výzva. Chaos letiště a ruch, mnoho lidí, hlasů a do toho hraje vánoční hudba, kterou se místní obchůdky snaží přehlušit tou svou oblíbenou nahrávkou. Na záchodě se převlékáme do kraťasů a trička. Přijíždíme ze začínající zimy do exotického ráje …
Větší chaos nastává za prosklenými dveřmi, kdy vycházíte do vestibulu letiště a vrhají se na vás místní, kteří vás chtějí odvézt do resortu. Překřikují se, pokřikují “TAXI”, narušují vaši soukromou zónu. Odmítáme slovy i gesty rukou a pokračujeme ven, abychom našli náš autobus.
Až teď si všímám, že většina z Mexičanů jsou menší než já, a to jsem doma za prcka s 170 cm výšky. Snědí a rozesmátí.
U letiště hned otevřený bar s obsluhou v Santovských čepicích a připravených vám vytvořit koktejl podle vašeho přání.
Tak má začít pořádná dovolená …
Cesta do resortu ...
Autobus jsme našli lehce, kufry jsme odbavili, ale ještě si nesedáme. Raději protahujeme nohy, protože nás čeká další hodinová cesta do resortu. Do autobusu nasedáme téměř poslední.
Za okny se začnou míhat barevné domečky, auta, džípy, barevné autobusy. Ruch života v Mexiku. Opět se neubráním srovnání s americkými filmy. Skutečnost je obdobná, takže nejsme vůbec zklamaní.
Cesta do resortu trvala tak 1,5 hodiny. Moc si z ní více nepamatuji, protože jsem na cestě konečně usnula. Vzbudila jsem se při příjezdu do resortu, ale o tom až zase příště …
Budu se těšit na dalším dobrodružství. Doufám, že se na něj vydáte opět se mnou …
Jsem spisovatelka, bloggerka, překladatelka, tlumočnice, novinářka, mediální a datová analytička, učitelka maďarštiny, jazykovědkyně a cestovatelka s katastrofickými zážitky, která ale vše bere s humorem. Jsem někdo, kdo vás naučí snít, vymýšlet, prožívat a sestavit Váš vlastní příběh s lehkostí. I Vy se můžete naučit psát. Díky, že čtete. N. K. Csóka