Čekal nás poslední celodenní výlet před odletem domů, tak jsme si ho chtěli užít pořádně.
Od 7:30 jsme stáli před hotelem a vyčkávali, kdy si nás někdo vyzvedne. Modrý mikrobus měl zpoždění, a tak nás vyzvedli až o 45 minut později.
Delegát se jmenoval Steve, byl z Nizozemska, měl přes 50 let a v Mexiku zůstal, protože se zamiloval do potápění především v místních cenotách (jezera v jeskyních). Stále se usmíval a byl plný života. Jeho práce průvodce ho nadmíru bavila, a proto dobrou náladu a zájem dokázal předávat i svým klientům. Měli jsme se na co těšit, protože svůj výklad doplňoval různými vtípky.
Mayské přímořské město TULUM ...
První zastávkou naší výpravy bylo město TULUM.
Jedná se o přímořské mayské město, které bylo zničeno Španěly. Podle průvodce prý Mayové utekli, když viděli bělochy, kteří vystupují z lodi. A proč? Protože snědší Mayové byli bílí jen tehdy, když zemřeli. Měli tedy pocit, že vidí nemrtvé.
Proč ne, je to jedna z možností. Jestli se to skutečně stalo, to se již nedozvíme. Pravda je ztracena v propadlišti dějin. Zůstávají tu jen kamenné budovy jako jediní svědkové …
U vstupu do města obehnaného zdí dostáváme lístek a vcházíme po klikatící se kamenné cestě přes bránu na prostranství, kde se nachází několik kamenných budov. Většina je už dost okousaná zubem času, ale máme možnost si celé prostranství velikosti několika fotbalových hřišť prohlédnout a stanovit si trasu, jak všechny budovy projdeme.
Nejprve zamíříme směrem k moři. Podíváme se na příbytky a přírodní maják.
U moře nám Steve ukazuje, jak se námořníci vraceli mezi skalisky domů a jak fungoval maják.
Okna a budovy byly postaveny tak, aby přes otvory procházelo slunce v určitou dobu. Vyprávěl nám, že na stejném principu fungoval i kalendář, a doprovodil nás i k obětnímu místu.
Potvrdil nám, že pitnou vodu brali Mayové z cenote a čistotu vody zkoušeli tím, že v ní nechali plavat rybu. Pokud umřela, museli vodu vyčistit a vyměnit.
Město Tulum se nacházelo na úpatí skalisek, takže se zde hodně měnil tlak, ze kterého citlivějším osobám může být zle.
Jedné dámě na místě se musel podávat i cukr a voda. Až tam někdy zavítáte, myslete i na něco sladkého a vodu.
Můžete tím i někomu pomoci.
Jelikož se blížil konec dovolené, dokupovali jsme si poslední dárky – můj klobouk, zrnkovou kávu, která nebyla nikde k dostání. A pak už jsme se vydali za dalším dobrodružstvím do džungle …
Už bylo naše poslední …
Poslední mayská vesnice v džungli …
Dalším místem zájezdu byla cenote, která se ukrývala v poslední mayské vesnici v džungli. Jméno bohužel nevím, protože nám to nebylo sděleno, ale všude visel název DOS PALMAS, tak věřím, že jsme byli tam.
Místní nám připravili domácí tortilly, které jsme si mohli zkusit vytvořit sami. Poté nás provedli po malé vesnici, v níž jste viděli už moderní prvky jako toalety a sprchy, ale stále se zde dodržovaly tradice.
Vesnice měla obchod se suvenýry, společenskou místnost pro všechny a obětní část, kde se mohly konat rituály.
Zkusili jsme si jejich chili papričky, které pro mě moc pálivé nebyly, ale pro návštěvníka z Rakouska ano. Řídím se tedy podle jeho zkušenosti, nikoliv té mé. Moje pálivé guláše zvládá jíst velice malá sorta lidí, protože mám vypálené “trubky”, jak my doma s úsměvem říkáme …
Součástí vesnice je samozřejmě i cenote, kde jsme se mohli vykoupat.
Cenote ...
Dříve než vstoupíte do cenote, tak se musíte opět osprchovat. Na první fotografii nevidíte stromy, ale místní sprchy. Pak si vezmete opotřebované vesty, které nakonec nebyly úplně zapotřebí, protože tato cenote nebyla tak hluboká jako ta první.
Jako u první cenote i tady jsme museli sejít po schůdcích do takové malé jeskyně. Světlo do ní propadalo z vrchu. Dostali jsme se na malý plácek, kde stál provizorní stůl a kolem tohoto plácku byla voda. Mohli jsme tedy plavat jen dokola.
Voda byla ledová, ale jeden velký rozdíl oproti první navštívené cenotě však tu nakonec přece jen byl:
Ve vodě plavaly želvy a ryby a v jeskynních útvarech se schovávali netopýři. Létali nám nad hlavami nebo se schovávali v zákoutích jeskyně. Polapit je do hledáčku mobilu však nebylo tak lehké, jak se původně zdálo …
Bylo pro nás hodně smutné z tohoto místa odjíždět. Věděli jsme, že je to náš poslední výlet a že zítra už budeme mít jen půl den v Mexiku, a pak už mizíme domů ….
Do resortu jsme přijeli odpoledne, tak ještě byl čas jít k moři a rozloučit se s ním. Další den už by nebylo moc času, protože nás čekala cesta domů.
Poslední den …
Ráno jsme se stihli sbalit, odblokovat pokoje. Cesta domů se mi zdála rychlejší než cesta tam. Asi proto, že jsme seděli s nataženýma nohama a částečně jsem usnula.
V letadle přesto nebylo o drama nouze. Jedné pasažérce se udělalo špatně, takže k ní posádka volala doktora, který se o ni staral až do přistání, kdy jsme čekali na sanitku.
Další velké poprvé. Byla jsem u toho, jak se řeší problém na palubě.
Po přistání V Katovicích jsme si museli dělat na letišti PCR test, což nás dožralo, ale nebylo zbytí. Zdrželi nás na letišti o další hodinu.
Domů jsme dorazili 17.12. kolem 12. hodiny totálně vyčerpaní, ale plní dojmů z výletu, který si budeme pamatovat několik desítek let. I za ty strasti to všechno stálo.
A určitě se budu těšit na další výlet a třeba i právě přes Vánoce. Země byla opravdu krásná, služby a jídlo špičkové.
Jsem spisovatelka, bloggerka, překladatelka, tlumočnice, novinářka, mediální a datová analytička, učitelka maďarštiny, jazykovědkyně a cestovatelka s katastrofickými zážitky, která ale vše bere s humorem. Jsem někdo, kdo vás naučí snít, vymýšlet, prožívat a sestavit Váš vlastní příběh s lehkostí. I Vy se můžete naučit psát. Díky, že čtete. N. K. Csóka