London 13.8.2018
Přiznám se, že asi nejvíce jsem se bála první osamělé cesty do centra všeho dění, ale nakonec mě procházka velmi mile překvapila …
Tentokrát nebyl mým průvodcem černý společník se čtyřmi tlapkami, i když mě také vyprovázel, jak bylo jeho každodenním rituálem, ale mobilní telefon s mapy.cz, který se mi stal nerozlučným společníkem na cestě; důležitou součástí byly dvě powerbanky v batohu na zádech a také ukořistěná mapa tras londýnského metra, kterou najdete všude na zastávkách zcela zdarma …
A jako ten kocour na snímku, i já jsem vykročila za svým dobrodružstvím …
Nejprve jsem se porozhlédla po okolí. Obvykle si park představuji jako místo plné zeleně, ale zde jsem zahlédla pouze planinu bez stromů, ale s nádhernými dřevěnými lavičkami a kostelem poblíž. Můj mobil párkrát zacvakal, abych si udělala první snímky a byla jsem velice překvapená atmosférou, kterou snímky zachytily, aniž bych se o něco takového pokoušela …
Saints church Blakheath …
I když bylo stále pod mrakem a trošku mrholilo, slunce jen občas vykouklo a tráva byla spíše seschlá, stále se mi dařilo vytvořit kvalitní snímky na první cvaknutí …
Jako i v pozdějších hodinách tohoto dne jsem zápolila s velkým množstvím turistů všude poblíž, přesto na fotografiích příliš nejdou vidět, což pro mě bylo další vítězství a velké překvapení. Napadlo mě, že je to další kouzlo a odvodila jsem si z toho, že …
Londýn je městem krásných fotografií …
A proto jich v tomto příspěvku tedy uvidíte víc než dost a třeba si tu procházku užijete se mnou také o něco více …
Pomalu jsem se blížila k vesničce Blackheath, na což mě upozorňovala i hospůdka a restaurace s názvem „The CROWN“. Místní seděli pod slunečníky i při mrholení a v den, kdy jsem Londýn opouštěla a šla jsem tudíž i naposledy kolem restauračního zařízení, tak tu právě slavili 80 narozeniny s barevnými balónky. Měla jsem pocit, že se se mnou tímto gestem Londýn loučí …
Ale pokračujme dál. Prošla jsem ještě kolem několika obchůdků s různobarevnými fasádami a musím dodat, že má oblíbená barva: fialová jim všem vévodila …
Kdyby mě kamarádka den předtím neupozorňovala na vstup k vlaku, který mě má odvézt do centra Londýna, tak bych budovu jistě minula. Šla jsem tedy na nástupiště a čekala na vlak, o němž budou hlásit, že pojede na zastávku London Bridge …
Měla jsem pár minut, abych si začala studovat mapku, kterou jsem si vybrala ze všech ukořistěných z metra, a tu vám doporučím a také podrobněji přiblížím. Růžových v balíčku bylo více a každá z nich obsahovala mapu s těmi různobarevnými spletitými cestami, které jsou tak nepřehledné, že člověk přestane chápat, jak to funguje …
V této mapě je navíc druhá mapa, která v chaosu tratí najde větší přehled, a navíc můžete nalézt kreslené miniautury památek, které se chystáte navštívit. Tam, kde se pak všechny barvy střetly v bílých puntících, tak to byla přestupná stanice …
Jedinou nevýhodu, kterou jsem v tomto systému našla, bylo, že barvy ne vždy odpovídají označení v metru a musíte se tedy řídit názvy zastávek. Tato mapa navíc poukazuje na lodní dopravu po Temži, na což jsem neměla čas ani počasí, abych vyzkoušela, ale věřím, že by to nebylo obtížné, protože u každého nástupiště vždy stojí námořník, který vás láká na projížďku …
Než se pohneme kousek dál a já se opět vrátím do našeho vlaku, tak bych zdůraznila, že existují velké okruhy, které vám pomohou se pohybovat po Londýně rychleji. Využívala jsem Jubilee line (šedá) a Northern line (černá)
V metru počítejte s velkým množství lidí a úmorným horkem, přibalte si vodu a obrňte se trpělivostí …
I když jsem měla průpravu z velkých měst jako je Praha, Budapešť, Vídeň nebo Berlín, musím uznat, že vítězství nad londýnským metrem mě neuvěřitelně uspokojil …
Vlak mezitím, co jsem studovala mapu, drkotal na zastávku London Bridge. Abych se ujistila, že jedu správným směrem a že moje cesta skutečně vede na inkriminovanou stanici, poprvé jsem použila angličtinu na rodilou Angličanku, které jsem absolutně nerozuměla …
Říkám si, proč se člověk dlouhá léta drtí anglická slovíčka, když ve finále stejně musí dávat pozor na gesta?!
Žena přikývla a za chvíli hlásil zastávku i hlas ve vlaku. Hlavou mi proběhlo, že jsem měla být raději zticha. A takovýchto situací jsem zažila během tohoto dne ještě několik …
Již z vlaku jsem zahlédla Tower Bridge, a proto jsem se vydala směrem, kterým ukazovaly i šipky a popisky …
Rychle jsem si budovu, z níž jsem vystupovala, vyfotila a zvěčnila jsem si ji ještě na několika dalších fotkách. Pokud bych se ve víru velkoměsta přecejen ztratila, tak tato budova mě může navést zpět na cestu domů, věřím, že bych ji nepřehlédla …
Bylo něco kolem půl 10. a zatím nešlo vidět příliš mnoho turistů, i když si už někteří přivstali, a tak jsem na některé fotografie musela chvíli čekat, ale nevadilo mi to, protože jsem měla čas si plánovat trasu cesty …
Rozhodla jsem se projít po březích Temže, protože většina známých památek, jako i v jiných velkých městech, se nalézá vedle sebe a krčí se u řek …
V plánu byla procházka přes Tower Bridge kolem hradu Tower of London a poté přes některý z dalších mostů zpět k divadlu Globe velkého Shakespeara, pokračovat k London Eye (obrovské vídeňské kolo), Big Ben a k Parlamentu. Jen podotýkám, že vše pěšky …
První nezdar s fotografováním nastal při průchodu Tower Bridge. I tento most má připravené atrakce pro chtivé turisty, a proto jsem na davy a fronty nemusela moc čekat. Každý chtěl vidět Temži a hrad z věží tohoto úchvatného mostu nebo si ukořistit selfí. Nemůžu jim to mít za zlé, nebyla jsem přece jiná …
Proplétala jsem se mezi lidmi a poslouchala jejich výklady v různých jazycích. Několika jsem rozuměla zcela, v jiných jen název mostu, nebo vůbec nic. Kosmopolitní velkoměsto …
Konečně jsem byla na druhé straně a chtěla jsem dál pokračovat po pobřeží za další památkou, bohužel přišla věc, která mi plánovanou trasu znemožnila …
Jako v každém velkoměstě i zde probíhaly inovace silnic …
Rozkopané, zabarikádované cesty musel člověk obcházet dalšími ulicemi, které ho vzdalovaly od řeky. Nezbývalo mi, než se držet pouze směru a hledat most, který by mě převedl na druhou stranu Temže. Všude spousta zasmušilých a naštvaných turistů, kteří si zaplatili dovolenou a nevidí, co by chtěli. Počasí se také začalo kabonit, ale zatím drželo …
Našla jsem most, kterým jsem přímo přešla na druhou stranu u divadla GLOBE, a zamířila jsem do místní kavárny pro sendvič, kde jsem opět narazila na prodavače, kterému jsem absolutně nerozuměla, a to se mě jen ptal, zda vše chci vzít s sebou, zda budu chtít ještě něco dalšího a zda potřebuji papírový sáček, jako vlastně v každém obchodě, ve kterém jsem za těch pár dní nakupovala …
Vzala jsem si tedy drobné a jako správný bufeťák z Česka jsem zasedla na volnou lavičku a pojídala sendvič, přitom jsem se dívala na divadlo, které na letácích hlásalo program, která z Shakespearovských her se bude hrát právě dnes. Myslím, že to byl Othelo, ten žárlivec …
Další z plakátů nabízelo komentovanou prohlídku, a i když mírně poprchávalo, stále bylo dost lidí, kteří vše chtěli vidět …
Po sedvičové pauze jsem pokračovala k molu, kde se dalo sejít přímo k Temži, jelikož se hodně zvedal vítr, snažila jsem se udělat rychlou fotku, abych co nejrychleji zašla do kavárny, vypila si horkou kávu a počkala, až přeháňka přejde …
Vzpomínám si, jak tam stojím opřená o cihlovou zeď, lidé do mě vráží a já si říkám: „Škoda, že mi ti tři lidi kazí mou fotku.“ V dálce katedrála San Paul, která vyniká nad industriálním a moderním městem v kontrastu s tichým a klidným pobřežím Temže. Ani ty staré zrezivělé lodě mi tam nevadí. Nějak tam patří …
Po kávě a utišení bouře odcházím z kavárny, kde si utrousím další ostudu, protože nerozeznám britské mince, s pomocí GPS navigací zamířím k Londýnskému oku, míjím přitom televizi, londýnské akvárium a samozřejmě velké množství front a lidí. Čas pokročil a i největší lenoši jsou již na nohou, aby zahlédli, co jim Londýn nabízí …
Nejprve jsem zvažovala, že bych se tímto kolem svezla, ale nakonec jsem vše vzdala, když jsem zahlédla řadu, která by mě stála několik hodin ve frontě …
Pokračovala jsem tedy dál přes most a posouvala jsem se malými krůčky k Parlamentu a Big Benovi …
Blížila jsem se pomalým krokem, protože davy skutečně zhoustly a občas se zastavovaly, aby se podívaly na pouliční umělce, třeba na člověka bez hlavy, nebo na skotského dudáka v sukni a podkolenkách. Fotily si je, smály se a občas jim i něco přidaly do klobouku …
Poprvé jsem si řekla, že je těch lidí už nějak moc, a pak jsem konečně zahlédla BIG BENa a byla jsem v rozpacích. Všichni jsme se drali jako pominutí za památkou, která je v současné chvíli v rekonstrukci, a tudíž je celá zakrytá a jediné, co čouhá, je známý ciferník …
Když jsem viděla ty davy, tak jsem změnila své rozhodnutí a vešla jsem do metra, poprvé jsem se snažila vyznat ve spletitosti čar a objevovat Londýn i z rychlené perspektivy města…
Mým dalším cílem byl Hyde park, Buckinghamský palác, Greenwich park, Piccadilly circus, také putování za Harrym Potterem a Camden town, největší tržiště v Londýně. Máte se tedy stále na co těšit…
Pokud vás tyto destinace zajímají, budu se těšit při dalším příběhu z mé cesty po Londýně zase za pár dní.
Za každé sdílení, popřípadě nové čtenáře budu ráda. Děkuji …
Jsem spisovatelka, bloggerka, překladatelka, tlumočnice, novinářka, mediální a datová analytička, učitelka maďarštiny, jazykovědkyně a cestovatelka s katastrofickými zážitky, která ale vše bere s humorem. Jsem někdo, kdo vás naučí snít, vymýšlet, prožívat a sestavit Váš vlastní příběh s lehkostí. I Vy se můžete naučit psát. Díky, že čtete. N. K. Csóka