Nehoda tramvají 20. leden 2018 Ostrava Poruba
Tento příspěvek zařazuji, protože se mi takováto věc nestala prvně. Přátelé mi s oblibou říkají, že mě katastrofické události pronásledují, a najdou se i závistivci, kteří by to chtěli zažít také, což nechápu. Výhružné cinkání nemohoucí tramvaje, výkřiky cestujících chytajících se za srdce nebo uskakujících na druhou stranu a zvuk roztříštěného skla, které jako vodopád stéká po oblečení …
Nehoda trvala jen pár chvilek a šlo o chybu, kdy jedna tramvaj měla odbočit a neodbočila, a pak jen vidíte přibližující se dinosauří hlavu, u níž předpokládáte, že se vyhne, a jak zlehka najíždí do páteře té druhé, rána, prohýbající se plechy, rozbití skla, ulomení zrcátka, a pak konečně stojí. Možná párkrát zasupí, ale nikdo zvuk neslyší, protože přibíhá řidička s dotazem, zda jsou všichni vpořádku …
Mladík, který uskočil po ráně od okna, vykřikuje vulgarismy tak typické pro Ostravu stále dokola, stále dokola a dokola. Fotí si spoušť kolem sebe a přidává na sociální sítě, pak v seznamu najde kamaráda a hlasitě prohlašuje, co právě prožil. Nedivím se ničemu, co dělá nebo říká. Nepohoršuje mě ani to ulevování vpodobě vulgarismů, jejichž frekvence se stupňuje při telefonickém rozhovoru …
Můj pohled se stočí na sedátko naproti, kde bezvládně leží ulomené zrcátko a kousky nazelenalého skla. Pak otočím hlavu do zadní části, kde sedí jen pár cestujících. Mezi nimi stará žena, kterou chrání spolusedící zdviženou rukou, zatímco ona přerývaně dýchá a ruka jí spočinula na hrudním koši. Oddechnu si. Infarkt tu zdá se nehrozí …
Najednou ucítím krátkou bolest v lýtku, asi jak jsem se zapřela, ať zůstanu co možná nejdál od strany, z níž pršelo sklo. Až teď kontroluji své končetiny, zda jsou celé. Setřesu ze sebe zbytky, které neřežou, ale uchytily se na mém oděvu, a periferním viděním zahlédnu další úlomky ve svých vlasech. V rukavicích opatrně vybírám sklo z vlasů …
Ještě párkrát se ozve zoufalý hlas řidičky s otázkou. Všichni pasažéři ji uklidňují, že jim nic není, a žádají, aby konečně otevřela dveře. Udělám si také pár fotek a konečně běžím ven. V dálce slyším sirény aut, které dvěma zaklíněným tramvajím jedou na pomoc. Lýtko mě při rychlé chůzi od místa činu přestává bolet …
Víc si nepamatuji, jen to, že se nehoda stala.
Jako upomínku mám střípek rozbitého skla, který jsem našla v kapse od bundy …
Statistika nehod:
1. pád z řetízkového kolotoče,
2. nehoda auta a auta – spolujezdec (hodiny, téměř pád z mostu),
3. nehoda na babetě,
4. nehoda tramvaje a auta – pasažér v tramvaji,
5. nehoda auta a sekačky na trávu – spolujezdec,
6. nehoda tramvaje a tramvaje – pasažér v tramvaji.
Co na to říct?! Věřím, že mě tam nahoře někdo má rád, a možná právě proto mě častuje těmito příběhy, abych měla o čem psát …
Přeji vám šťastnou cestu, dobře dojeďte a příště se opět budu těšit …
Jsem spisovatelka, bloggerka, překladatelka, tlumočnice, novinářka, mediální a datová analytička, učitelka maďarštiny, jazykovědkyně a cestovatelka s katastrofickými zážitky, která ale vše bere s humorem. Jsem někdo, kdo vás naučí snít, vymýšlet, prožívat a sestavit Váš vlastní příběh s lehkostí. I Vy se můžete naučit psát. Díky, že čtete. N. K. Csóka