Vyzbrojena složkou s dokumenty, s instrukcemi, jak a co nemám jíst a pít na dovolené, a plným kufrem léků, aby mě nepostihla faraónova nemoc, navíc s ortézou s železy na noze, jsem vyrazila do Marsa Alam na dovolenou, sama žena do muslimské země.
U odbavení zavazadel jsem vytahovala první tři dokumenty – pas, PCR test, papír z CK, abych dostala letenku. Vše prošlo vpohodě.
Pak jsem nechala projít příruční zavazadlo s tekutinami a samozřejmě jsem hvízdala kvůli ortéze, kterou jsem si napodruhé sundala.
Pak přišlo celní okénko, kde se mě zeptali na místo narození a chtěli vidět obličej. Jako jediná, co jsem si všimla, jsem se na ně musela zakřenit bez respirátoru.
Následoval nástup do letadla, kde jsme ukazovala jen palubní lístek a konečně jsem dosedla na sedadlo na 4 hodinový let s respirátorem na ústech a nosu. Totálně vyždímaná jsem zasedla do uličky a po dobu letu jsem se snažila spát, což se mi nepodařilo. I tak let plynul dost rychle.
Během letu nám nechali vyplnit dva formuláře:
- Declaration form – formulář pro vstup do Egypta, kde svatosvatě přísaháte, že jste zdraví, že jste nebyli s nikým nakaženým, nebo jste necestovali přes nějakou další zemi.
- Příletovou kartu, kterou ukazujete u celní kontroly.
Na malé, hodně zaprášené letiště bez internetu letadlo dosedlo kolem 17 hodiny.
Kdo nevíte, tak letní čas je v Egyptě v Marsa Alam a Hurghadě stejný jako v ČR …
Ale jeden rozdíl tu přecejen je. Slunce zapadá něco před 18.00.
Než jsme vystoupili z letadla, tak jsme odevzdali Declaration form, ukázali pas a PCR test. Pak nás pustili z letadla a nahnali nás k přepážkám pro vízum, kde jsem zaplatila 25 Dolarů, abych dostala nálepku do poslední strany pasu, a pokračovala k celnímu okénku, kde jsem kromě pasu dávala ještě Příletovou kartičku. Než náš pustili k zavazadlům, tak nám opět projížděli pasy. Opět jsem musela sundávat respirátor jako jedna z mála a poprvé zaznělo “Bonita”. Nepřikládala jsem tomu příliš velkou váhu, zakřenila jsem se a pokračovala k hledání svého kufru. Po vyzvednutí zavazadla další kontrola zavazadel a i namátkové prohlídky.
Není toho už nějak moc? Připadala jsem si jako terorista …
Byla jsem vyčerpaná, když jsem došla k mladému delegátovi, kterým byl česky mluvící Egypťan. Opět se mě ptal na PCR test, zda jsem prodělala nemoc, nebo mám očkování a bylo mi řečeno, že budu dělat PCR test i na cestě domů. Platbu budu předávat v autobuse (o dalších 25 dolarů lehčí). Řekla jsem OK a delegát mě poslal k autobusům. Vyfasovala jsem číslo 11.
Přijdu na parkoviště, kde stojí ohromné autobusy a hledám ten svůj koráb. Žádný z velkých autobusů není označeno číslem 11. Chvíli si zmateně prohlížím jeden autobus vedle druhého, ohlédnu se na delegáta. A pak se za jedním Goliášem objeví malý minibus, maximálně pro 10 lidí.
Vážně? Vypadá to teda fakt divně …
U autobusu stojí mračící se starší Egypťan a bere můj kufr, který jako první přistane v zadní části. Ujišťuji se, zda jedeme do resortu Fantazia, nabručeně přikývne. Ukáže mi, kde mám vstoupit do minibusu a s třísknutím za mnou zavře dveře. Sedím zaraženě v pološeru a hlavou mi procházejí různé nápady, kam mě asi tak odvezou.
Do nějakého harému?
Pohledem vyhlížím přes přední sklo další cestující, kteří plynule jdou do velkých autobusů. Zoufám si. Uvažuji, zda nevystoupím a nepočkám venku.
Konečně v dálce spatřím starší pár, tak ve věku mých rodičů, který jsem poznala ještě na letišti v Ostravě a vyzvěděla jsem, že jedou do stejného resortu jako já, jen na delší pobyt. Sleduji delegáta, zda je nasměruje na stejný minibus, doprovázím je pohledem, a když se s hlukem otevřou zadní vrata minibusu a s třísknutím přistanou další kufry, zhluboka vydechnu. Jedou se mnou. Spatřím, jak žena podstrčila řidiči pár dolarů, a dojde mi, že zde jsem jako cestovatelka udělala školáckou chybu. Řidič úslužně poděkoval a pokýval hlavou. Možná se i trošku méně přestal mračit …
“Bakšiš”, no ovšem. Ten dělá divy …
To by se pan řidič tvářil jinak, kdybych mu podstrčila pár bankovek. Jedná se o místní kulturu, kdy lidem, kteří vás obskakují, dáváte spropitné. A kolik, že se dává? K tomuto tématu se vrátím, až se dostaneme na hotel.
Poslední mladý novomanželský pár nastupuje také do našeho minibusu, ale jede do jiného resortu. Rychle se seznamujeme, ale náš rozhovor přeruší delegát novými informacemi.
Minibus se pomalu rozjíždí a za okny se míhá písčitá krajina se zapadajícím sluncem. Romantika, řekla bych si, nebýt občas závor a lidí s puškami, kteří vás mají tímto způsobem chránit. Spíš mám pocit, že jsem přišla o svobodu, protože samopaly ve mně moc důvěry nevzbuzují …
Udělala jsem si v nestřežený okamžik pár fotek z okna a vychutnávala si dobrodružnou cestu …
A jak to bude příště?
Příště se zaměřím na resort …
Jsem spisovatelka, bloggerka, překladatelka, tlumočnice, novinářka, mediální a datová analytička, učitelka maďarštiny, jazykovědkyně a cestovatelka s katastrofickými zážitky, která ale vše bere s humorem. Jsem někdo, kdo vás naučí snít, vymýšlet, prožívat a sestavit Váš vlastní příběh s lehkostí. I Vy se můžete naučit psát. Díky, že čtete. N. K. Csóka