Náš příběh jsem zanechala v minibuse, který se více jak hodinu plahočil do našeho resortu písečnými výhledy. Delegát se nám představil z legrace jako Pepa z Prahy, dozvídáme se, že má maminku Češku, a pak prozradí pravé jméno Ahmed. Předává nám obálku s instrukcemi pro setkání s dalším delegátem následující dopoledne.
Již na cestě jsem upozorněna, že před návratem mi budou dělat další PCR test, také se zastavujeme pro léky na faraonovu pomstu, které zabírají. Takže pokud vám nezaberou na střevní potíže naše pilule (různá probiotika), tak je správnou volbou egyptský medikament Antinal, o němž většina průvodců ví, tak se zeptejte delegáta. Nikdy to však nepodceňujte, protože střevní problémy měl v Egyptě každý druhý. Vodu pijte jen balenou a drinky bez ledu.
Když se domlouváme na večeři, protože do resortu se dostaneme až na večeři, tak zmíním, že mám docela hlad, a řidič i delegát mě každý počastuje sušenkou a egyptským jídlem. Že by se pan řidič konečně usmál? K české Horalce mám důvěru, ale k sýrové buchtičce moc ne, i když je zabalená.
Zkusit se má všechno …
Hodinové faux pas ...
Ve stejném kamarádském duchu delegát prozrazuje, že i když v celém Egyptě je čas jako v České republice, tak náš hotel je na konci světa, a proto je tam o hodinu víc. Všichni se usmíváme, že si z nás opět dělá legraci jako před chvílí, kdy se nám představoval jako Pepa z Prahy. Ale delegát informaci opět zopakuje, že to je fakt, a přidá důvod. Prý hotel vlastní člověk z jiného časového pásma, a tak zavedl, že čas bude podle toho, jak je zvyklý. I na obálce s instrukcemi nás tedy čekají dva časové údaje. Během pobytu to některé z nás dost mátlo.
Jednoduše řečeno:
co se týká hotelu – třeba jídlo -se řídí podle času hotelu (český čas + 1 hodina),
co se týká cestovky pak českým časem.
No, máme se na co těšit …
Do resortu přijíždíme již v noci, přestože je něco po 18. Poučená tím, že jsem řidiči nedala spropitné, mu tentokrát podstrčím 3 dolary a poděkuji mu. Jestli je to dost, nebo málo, nemám tušení. Řidič se opět pousmál. “Hmmm, takže nekouše …,” pomyslím si ještě než zapluji do obrovské lobby, která je celá nablýskaná a čeká na své hosty.
Na recepci zanecháváme pasy, ptají se nás, zda si nechceme připlatit nadstandardní pokoje s výhledem na moře – za každou noc 5 dolarů navíc. Odmítneme.
Zjišťuji, že Egypťané jsou i obchodníci …
Pak nás naženou na večeři.
Jsme uchváceni výhledem na osvětlený resort, výběrem jídla, ale stejně jíme opatrně, aby nás nechytla faraónova pomsta hned ze startu. Vyhýbám se majonéze a nebalené vodě a jím raději rohlík s máslem a nějaké další pečivo. Opět se po dlouhé době cítím normálně. Bez roušek se chodí v celém resortu. Lidé oslavují v jedné místnosti a mně se zasteskne, že tohle snad někdy opět bude normální …
Po večeři nás čeká u našich kufrů “liftboy.” Nazvala jsem si ho tak, protože má obdobnou uniformu jako lidé v amerických filmech, kteří obsluhují výtahy, také získává na recepci klíče, neboli karty k našim pokojům a odvádí nás do těchto pokojů, které nám gesty rukou ukazuje. U svého označení zůstávám, i když v celém komplexu nejsou výtahy. Nejprve doprovodí moje “adoptivní rodiče”, a pak i mě a lámanou angličtinou řekne, že za chvíli doveze kufry. Při odchodu mu dám 3 dolary a čekám, až mi přiveze kufry. Mezitím rychle proběhnu pokoje a dívám se na výhled.
Osamocená v pokoji 4114, kde jsou jen dvě oranžové místnosti a jedna terasa, kde se při šumění moře občas objeví na zdi nějaká ještěrka, konečně mohu vydechnout a zkouším wifinu. Nejde se připojit, běžím na recepci, aby mi ji zprovoznili. Nejsem v systému, tak se nemůžu ani přihlásit. Než recepční něco naťuká do počítače, doptávám se ho na naše pasy.
Prý jsou u nich v bezpečí a tímpádem i my. Mohu si ho vyzvednout za několik dní. Hezké a zároveň divné.
Jste uvězněni ve vašem resortu pro vaše bezpečí.
Splnilo se mi tedy, že jsem uzavřena v resortu a nemůžu se nikam hnout, tak teď ještě tu wifi, ať aspoň můžu dát vědět domů, že jsem vpořádku na místě. Recepční vše řeší na místě. Navíc ho prosím o kopii pasu a víza, kterou potřebuji na PCR test.
A zjišťuji také pro mě zásadní informaci, že wifi funguje maximálně na recepci. V pokoji a dalších lokalitách vypadává.
Čeká mě tedy dovolená i bez sociálních sítí. Což je na jednu stranu fajn, ale na tu druhou, když potřebuji psát na blog a knihu, kdy si občas potřebuji něco vyhledat na netu, je to fakt k zbláznění. Upouštím tedy od psaní knihy a raději si beru četbu, kterou jsem si na dovolenou dovezla, a dělám si poznámky ručně na pláži …
Dobrou noc a příště už půjdeme k moři …
<- kliknutím zde se Vám objeví video. Procházka po pokoji.
Jsem spisovatelka, bloggerka, překladatelka, tlumočnice, novinářka, mediální a datová analytička, učitelka maďarštiny, jazykovědkyně a cestovatelka s katastrofickými zážitky, která ale vše bere s humorem. Jsem někdo, kdo vás naučí snít, vymýšlet, prožívat a sestavit Váš vlastní příběh s lehkostí. I Vy se můžete naučit psát. Díky, že čtete. N. K. Csóka